V organizaci Prague Tigers jsi od elévů. Kam a jak jsi vyrostl?
Vyrostl jsem nejenom jako hráč, ale i jako člověk. Tigers posouvají mladé kluky nejen po sportovní stránce, ale i do života. Jako florbalista jsem se vypracoval od kluka, který neuměl držet florbalku a běhat. A teď s kluky z Tatranu hraji divizi.

Napadlo by tě to někdy?
Určitě. Když jsem byl malý, tak jsem se chodil koukat s tátou, jak tehdejší Athletics hrají Národní ligu. Říkal jsem si, že bych si s nimi chtěl zahrát, protože v týmu působili hráči, kteří mě trénovali jako Roman Janeba nebo Zbyněk Prokšan. Trochu naivně jsem si myslel, že bych si mohl zahrát s nimi za A-tým, což už úplně nevyjde. Ale jo, myslel jsem si, že bych si mohl zahrát.

Přišla ti i nabídka pracovat a pomoct klubu i jinak než na hřišti. Co sis v tu chvíli řekl?
Že to je fajn a rád pomůžu lidem, kteří mě společně s rodiči vychovávali. Trávil jsem spoustu času na florbale a navíc jsem to bral tak, že se procvičím a naučím se další k věci k oboru, který studuji?

Pomohlo ti to jednak?
Určitě mi to pomohlo. Měl jsem nějakou ambici a snahu se naučit něco navíc.

Jsi jedním z těch, kteří ukazují ostatním, že to jde – dostat se z mládeže až do A-týmu a nedorazit jako posila coby hotový hráč. Jsi přesně ten produkt celého oddílu?
Určitě by to tak mělo být. Když jsem byl ještě dorostenec nebo junior, tak muži byla taková uzavřená sekce a mnoho z nás přemýšlelo, kam půjdeme, až dorosteme do mužů. Za C nebo D-tým se nám moc hrát nechtělo. Byla tady i varianta založit si vlastní tým. Určitě je to cesta, že odchovanci, kteří jsou v týmu dvanáct, třináct let, tak že dostanou šanci.

Měl jsi někdy v úmyslu založit vlastní tým nebo jít jinam?
Nabídka kdysi na přestup byla. Moc se mi ale nechtělo. Trenér Jambor mě navíc přemluvil, že v Tigers to má budoucnost, což se ukázalo jako pravda. Hráli jsme i CE ligu juniorů. Občas jsme s kluky bavili, že bychom si ze srandy založili vlastní tým, kdybychom se nějak nechytli. Spíš ale na turnaje.

Už v letní přípravě ses zapojil do přípravy s A-týmem. Počítal jsi s tím, že jsi zahraješ divizi?
Za A-tým už jsem dostal možnost dva roky nazpět. Teď jsem doufal, že bych si mohl zahrát víc, ale beru to, tak jak to je. Je na mně, abych dostal více prostoru ve hře. Přišla řada nových kluků, se kterými jsme si sedli dobře. Takže si nestěžuji a jsem rád za možnost, že si dostanu na hřiště na půl zápasu.

Zatímco před dvěma lety jsi nakukoval do dospělého florbalu, tak teď je zase větší konkurence ne?
Rozhodně je větší. Přišla celá lajna z Tatranu, hodně kluků ze Sparty. A i přesto, že spoustu hráčů odešlo, tak je nás v týmu 25, což je hodně.

Jak velkou roli hraje fakt, že 99% týmu je věkově u sebe?
Je výhoda, že s kluky máme k sobě blízko a hodně společných zájmů. Často chodíme spolu ven a rozumíme si.

Mužům se v začátku sezony daří. U juniorů je tomu naopak. Čím si to vysvětluješ?
Myslím si a co jsem slyšel, že to je hlavně tím, že u junioři postrádají stálého trenéra, který by vedl čistě je a měl připravený trénink jenom pro ně. U A-týmu je ambice hrát příští sezonu vyšší soutěž a postoupit do Národní ligy, zatímco v juniorce nikoliv. Vize případného postupu nebo zlepšení tam chybí.

Vážně? Dostat se z druhé ligy do nejvyšší soutěže není ambice?
To je, ale nevím, zda by ji kluci chtěli hrát. Takhle máme dva zápasy za jeden den. Do CE ligy musí být jiný přístup. Byli jsme v ní před dvěma roky. Tehdy ji chtěli všichni hrát, postoupit do play-off a pak se uvidí co dál. Teď je to o tom, že i týmy ve druhé lize postrádají kvalitu a občas mi to přijde jako plácaná. Navíc já už po Vánocích v ní přestanu působit, tím i ve mně ty ambice jsou menší.

Jak vnímáš projekt Českého florbalu, že ročníky 2002 mohou působit do Vánoc v juniorské kategorii?
Upřímně se mi moc tu ligu hrát nechce. Nevidím důvod jet do Králova Dvora, být tam půlku dne a dostat dvakrát klepec. Na druhou stranu jsem rád, že se v ní můžu rozehrát a dostat se do mužů, kde bych mohl pravidelně nastupovat.

Tvoje celá rodina žije florbalem. Ty hraješ, máma, táta i sestra trénují mládež. Řešíte doma něco jiného?
Je to těžké. Rodiče se sestrou o něm hodně mluví a mě už často nebaví je poslouchat, tak většinou zalezu do pokoje. Moc jiného se toho u nás neřeší.

Co taky čekat, když jsi v domácnosti se třemi trenéry. Napadlo tě to taky někdy zkusit?
Nabídku jsme dostal, ale hodně rychle jsem ji shodil ze stolu.

Proč?
Bere spoustu času a nervů. Ne vždy člověk dostane tým, ve kterém jsou všichni nastaveni tak, že chtějí vyhrát a makat na trénincích. Člověk je musí připravovat, kontrolovat členskou sekci, odjezdit zápasy. Pro mě je to psychicky náročné.

Ať chceš nebo ne, tak doma máš tři trenéry. Říkají ti něco k tvým výkonům?
Ne! Když jsem byl malý, tak mi táta často radil, kam si stoupnout na hřišti, nebo že střílet z rohu je hloupost. Od dorostu už se spolu pouze jenom bavíme a vše nechávají na mě a trenérech.

Na druhou stranu se na tebe byli podívat?
Dostal jsem se do nominace. Domácí zápas, tak se přijeli podívat. Měli to kousek.

Co říkali na zápas, kdy jste vyhráli 23:5 a tys měl jednu asistenci?
Že jsem dřevák a co jsem sakra dělal na beku.

Tvůj přirozený post je centr nebo podhrot. Jak se hrálo na beku?
Celkem v pohodě. Kluci mi pomáhali se do toho dostat. Kdyby byl soupeř víc kvalitní, tak bych měl větší problémy.

Byl jsi nervózní?
Ze začátku se mi na něj nechtělo, protože nemám rád, když se hrají dlouhé balónky. Musím podstoupit souboj, který ne vždy vyhraju. Párkrát jsem se dotkl míčku a vše bylo v pohodě.

Zkoušel si přemluvit trenéry, aby tě dali na centra?
Hrál jsem ho první dvě střídání a pak jsem říkal, že ho dělat nechci. Trenéři mi ale sdělili, že jdu hrát beka a neměl jsem na výběr.