Trenéři už se s ním bavili, že by mohl klidně nastoupit za A-tým. Štědrý přesto zvolil variantu v záložním céčku, kde se chtěl rozehrát. Stihl však pouze dva zápasy. Pak přišla pauza, která mu, jako jednomu z mála, přišla částečně vhod. Mohl se dát stoprocentně dohromady. Stalo se tak a florbalový cestovatel, který si prošel mnoha pražskými kluby, se stejně jako všichni těší, až začnou tréninky a soutěže se opět rozjedou.  

Máš za sebou operaci kolene. Už je vše v pořádku?
V první řadě chci pozdravit všechny čtenáře. Co se týče mého kolene, aktuálně jsem
15 měsíců po operaci. Dle doktorů, fyzioterapeutů a našeho kondičního trenéra Libora Kuczy už vše vypadá velice dobře. Osobně se cítím čím dál lépe, a myslím si, že koleno je připravené.

Co se vlastně tehdy přihodilo, že sis přivodil zranění?
Měl jsem asi čtvrtý trénink za Tigers a zrovna se jednalo o předzápasový, kde jsme nacvičovali různé standardní situace a následně přesilovku. Právě při početní výhodě nám tým obránců vyhodil míček za půlku a já běžel do souboje. Pamatuji si jen, jak jsem upadnul. Pak už jen strašnou bolest a spoluhráče kolem sebe. Druhý den jsem byl u lékaře, který mi řekl, že mám nejspíše přetrhaný přední křížový vaz.

Přišel jsi z Butchisu na hostování. Jak jsi vnímal, že si byl zapsán na soupisku C-týmu?
Nijak špatně. Trenéři tohle říkali už na začátku sezóny, že nás rozdělí do více družstev, ale že šanci hrát za A-tým máme všichni. Dopředu jsem tušil, že budu zapsán do jedné z rezerv. Když jsem se vracel k tréninkům, tak jsem byl rád, že se vůbec nějak můžu pohnout. Kluci byli skvělí, dost mě motivovali a pomáhali mi, i když pan Šindelář, si ze mě dělal srandu pořád (směje se). Takže jsem to nebral špatně, spíš naopak jako výzvu ukázat ostatním, že i po zranění na to budu mít, a hlavně sám sobě dokázat, že je v mých silách se zase vrátit zpět do formy.

S tímto družstvem jsi stihl odehrát pouze dva zápasy, pak přišla nucená stopka. Dá se vůbec za tak krátkou dobu sehrát?
Obě dvě utkání se odehrála pokaždé v jiném složení. Vždy se hledala optimální varianta na daný zápas. Podle mě je každý z hráčů v něčem jedinečný a dokáže svoji originalitu na hřišti prodat. Nejde jen o to, být dobře sehraní, ale i o taktiku, kterou zvolí trenéři a kterou bychom měli dodržet. Když vše toto klapne, je to paráda. Samozřejmě byl bych vděčný za více zápasů.

Do zápasů A-týmu v divizi ses ale nezapojil. Proč?
Neměl jsem na to ještě formu kvůli zranění kolene. Mnohokrát jsem mou situaci řešil s trenéry a jsem rád, že mě nepostavili. Spíš bych si více ublížil, než byl přínosem pro tým. U sportu jako je florbal, kde se mění směr pohybu z vteřiny na vteřinu, musí být člověk 100% fyzicky připravený, což jsem zdaleka ještě nebyl. Teď si troufnu říct, že se k optimální připravenosti blížím, ale opravdu nechci naskočit do zápasu a po pár střídáních jít z hřiště s bolestmi. Až přijde můj čas návratu, tak věřím, že mě trenéři postaví.

Čím si to vysvětluješ?
Z mého pohledu je to opravdu tím kolenem, protože když jsem přišel před úrazem do Tigers, trenéři měli zájem, abych v divizi za A-tým hrál. Hlavní problém tedy vidím aktuálně v mé fyzické připravenosti.

Tobě teoreticky vyšla pauza vhod, protože jsi ji využil k operaci a teď se můžeš v klidu vrátit a zapojit se zpět do florbalového dění. Vnímáš to taky tak?
Je to tak (usměje se). I když žádnému sportovci nepřeji zranění, tak osobně jsem si lepší dobu vybrat nemohl. I tak jsem byl v kontaktu s kluky a trenéry.  

Na druhou stranu datum restartu je zatím ve hvězdách. Jak složité je se připravovat, když vlastně s týmem nevíte konkrétní datum příštího zápasu?
Myslím, že zde si musí každý sáhnout do vlastního svědomí. U mě je to dost jednoznačné. Dostal jsem tréninkový plán od Libora, který prostě plním. K tomu se ještě snažím cvičit a běhat. Obecně žádný sportovec nechce doma sedět na zadku. Takže si myslím, že my jako tým se připravujeme, udržujeme a doufáme, že začátek přijde brzy.

Před Prague Tigers jsi dlouhou dobu působil v Butchisu. Co tě vedlo ke změně?
Butchis pro mě bude vždy srdeční záležitost, kde jsme s kluky vytáhli tým z „pralesa“ do Národní ligy, a zde moje cesta skončila. Příčinou změny klubu byly hned dva následující důvody. Jednak ambice trenérů a majitele tým vhodně doplňovat o hráče se zkušenostmi z vyšších soutěží, druhým důvodem byl zájem kvalitních hráčů za Butchis hrát, protože klub má jasnou filozofii postupovat stále do vyšších soutěží a výborné zázemí. Snažil jsem se v sestavě zůstat, ale moje situace nebyla příliš optimistická, a tak raději než hrát v zápase jen pár minut, jsem začal hledat cestu do jiného dobrého týmu. Díky Tomáši Večeřovi bylo mé rozhodnutí jednoduché a jasné.

Ještě k tvému působení v Butchisu. S ním jsi zažil postupovou euforii, kdy jste se z PH+SČ ligy dostali až Národní ligy. Jak na tohle vzpomínáš?
Jako na obrovskou jízda, na kterou nezapomene nikdo z nás, kdo v té době za Butchis hrál. Především jsme hráli neskutečně bojovně a týmově, na to, jak jsme byli jako tým mladí a nezkušení. Majitel Roman, kondiční trenér přezdívaný Prevít a Jan Zahálka, jako hlavní trenér, vytyčili správnou cestu, po které jsme došli až do Národní ligy. Je pravda, že postup to byl opravdu nezvykle rychlý - co rok, to vyšší soutěž.

V mládí si býval velkým cestovatelem. Prošel sis Tatranem, Spartou, Vinohrady a Chodovem až si skončil v Butchisu. Co ti tohle přelétávání dalo?
V Tatranu jsem byl skoro 10 let a v době, kdy jsem byl starší žák a hrál jsem i za dorostence, tak jsem dostal nabídku jít do Sparty, kde jsem pobyl nějak dobu. Následně přišla další nabídka, až jsem nakonec skončil v Butchisu. Přelétávání z jednoho týmu do druhého mi přineslo především spoustu nových přátel, mnoho zkušeností, zajímavý pohled na florbal a život kolem něj v daných týmech. A také mi to dalo velkou zásobu dresů (směje se).  

V Chodově jsi hrál i G2 ligu juniorů. V tamějším A-týmu mužů jsi budoucnost neviděl?
O tom jsem jen snil. Kluci v mužském A-týmu jsou profesionálové, a když jsme vždy dotrénovali, tak šli na hřiště po nás. Koukali jsme na ně, jako na vzory. Bohužel nabídku s nimi jít na letní přípravu jsem nedostal, a tak jsem řešil přestup jinam.

Na dlouhá léta jsi našel přístav v Butchisu, odkud ses posléze vydal do Prague Tigers. Co rozhodlo v dalším směrování tvé kariéry?
Kluky z Tigers jsem znal už předtím. Hráli jsme proti nim s Butchisem a vždycky se hrálo slušné derby, takže když přišla možnost jít sem, moc dlouho jsem neváhal. Je to tým, který trénuje v lokalitě, která je blízko od mého bytu a má kvalitní zázemí.

Jakým byli Prague Tigers soupeřem, když jsi proti nim hrál v divizi?
Byli soupeřem tvrdým, bojovným, týmovým, nesmlouvavým a hráli vždy fair play.

Byly ve hře i další varianty v případě tvého přesunu jinam?
Ano byly, ale to už bylo pro mě dost z ruky na dojíždění.

S kým jsi přestup respektive hostování nejvíce komunikoval?
S Tomášem Večeřou.

Zatím jsi v Prague Tigers pouze na hostování. Změní se po sezoně v přestup, nebo jsou ve hře i jiné možnosti?
To záleží na tom, jak se s Prague Tigers domluvíme. Rád zůstal na hostování. Nad jinými možnostmi jsem zatím neuvažoval.

Jak vnímáš, že nyní hraješ opět “pouze divizi“?
Nijak špatně, že jsem zase jen v divizi. Jestli chceme být s Prague Tigers úspěšným týmem, musíme postupovat krok za krokem.

V Národní lize se hraje nadstavba pro všechny týmy, ať už play-off nebo down, zatímco v divizi je pouze play-up pro nejlepší celky. Ty už sis touhle cestou jednou prošel, jak těžké je postoupit do vyšší soutěže?
Národní liga je náš aktuální cíl, do které chceme určitě s Tigers postoupit. Co se týče cesty v divizi, tam se ukazuje síla týmu. Je to opravdu hodně těžké a vyčerpávající, ale rozhodně nic nereálného či nemožného. Věřím, že pokud s kluky budeme poctivě trénovat a přistupovat ke každému zápasu s maximální koncentrací, postup přijde.

Když se podíváme na tvé statistiky, tak nejsi neproduktivnějším tahounem, ale pravidelně v každém zápase připisuješ po gólu, a to velice konstantně. Jak si tohohle vážíš?
Jsem rád, že svými body pomáhám především týmu. U obránce jako jsem já, je to především o herních zkušenostech, poctivém tréninku, ale i štěstí, který každý hráč musí mít.

Mezi jaký typ hráče by ses zařadil a popsal?
Myslím, že jsem spíše tvořitel hry. Ten, kdo rozehraje a všechno v klidu jistí. Vyhovuje mi mít přehled na hřišti, proto hraji beka, abych mohl klukům přihrát míček a nechat je dávat góly. Nicméně s mojí postavou se cítím dobře i v rohu v souboji o míček, takže i občas zařadím i černou práci.

Jaké si dáváš, ať už individuální nebo týmové cíle do zbytku letošní sezóny?
Individuálně nastoupit za A-tým bez bolesti kolene a stát se jeho právoplatným členem. Týmově je to jednoznačně postup.

Kdy si myslíš, že je ještě reálné znovu rozjet alespoň celostátní soutěže ve florbale?
Otevřel bych je hned, ale reálně vidím tak duben.

Jak moc se těšíš na moment, až nastoupíš do zápasu?
Maximálně! Jedná se o moment, který se nedá popsat, protože hráči v hlavě šrotuje všechno. Aby neudělal chybu, správně nahrál, v hlavě jede taktika od trenérů, napjatá atmosféra ve vzduchu, ale o tom ten sport je, a proto ho miluju.