Proti Panthers jsi zažila návrat po zranění. Jaký byl?
Čekala jsem, že bude těžký, ale překvapivě jsem se do toho dostala rychle. Úplně jsem zapomněla, že jsem měla nějaké zranění. Na hřišti mě vůbec nelimitovalo. Samozřejmě mi chyběla kondice, ale ten zápas mě tak vtáhl, že jsem vůbec nevnímala, že jsem po zranění.

V létě tě postihly zdravotní komplikace, kdy si bojovala doslova o život. Čekala jsi, že se vrátíš takhle brzy?
Původní verze byla, že se vrátím zkraje podzimu. Tím, že jsem ale měla komplikace, tak se návrat odložil původně až na leden a že to nepůjde. Po měsíci v lázních, kdy jsem se dala do pořádku, tak jsem si řekla, že zkusím trénink a uvidím, co moje tělo zvládne, kam mě pustí. Myslím, že jsme všichni překvapení, že to jde až takhle.

Symbolicky návrat proti Panthers. Tedy z týmu, ze kterého jsi do Tigers přišla.
Přesně tak, ale už to vůbec takhle nevnímám.

Jak sis užila zápas a návrat mezi mantinely?
Většina mi říkala, že ještě nemám hrát a měla bych počkat, ale sama jsem cítila, že už chci mezi holky a zkusím si zahrát. Strašně jsem si zápas užila. V sobotu jsem šla jenom na pár střídání, kdy mi trenér řekl, že se mám šetřit, protože nás čekaly dva zápasy, tak ať nepřepálím začátek. Na střídačce jsem chtěla jít. Fakt jsem se těšila a jsem ráda, že jsem proti Plzni odehrála celý zápas. Jsem ráda, že je mi dobře a jsem zpátky. Nedělní duel byl těžký a plný emocí. Mám ze sebe radost. Cítím podporu spoluhráček. Nepocítila jsem, že jsem byla takhle dlouho prožila.

Návrat jsi navíc okořenila gólem. Co ti najednou probliklo v hlavě?
Měla jsem radost, že jsem se vrátila a hned najednou gól. Florbal si teď užívám víc než kdy dřív. Kolikrát jsem měla krizi, že mi nejde a nebavil mě. Po zranění už na sebe tolik nenadávám, že mi nejde nebo nejsem s ničím spokojená. Jsem ráda, že tady vůbec jsem, můžu být na hřišti a můžu hrát. Ze sportu a ze všeho mám větší radost.

V létě došlo u tebe k prasknutí slepého střeva a hrála si o čas. Stály při tobě všichni svatí?
Stály. Vždy jsem si říkala, že když se mi něco stane, tak že se zraním s kolenem či kotníkem. Myslím si, že každého něco podobného v kariéře potká. Já od 13 hraji s natrženým meniskem, který mi stále drží. Najednou ze dne na den bylo všechno jinak. Jsem ráda, jak vše dopadlo, protože opravdu chybělo málo…

Zatímco se zraněným kotníkem či kolenem se dá ještě žít, tak tobě šlo ale o život …
Je to tak. Moje okolí celou záležitost vnímalo strašně. Rodina se o mě hodně bála. Když se člověk ocitne v té situaci, tak jí tolik neprožívá. Vůbec si neuvědomuji, že mi šlo o život a že všechno mohlo dopadnout jinak. Moje okolí naopak tohle strašně vnímá i zpětně. Mamka se z toho ještě nevzpamatovala. I po takové době, která uplynula, řeší to možná ještě víc než v létě. Tehdy musela být rodina silná kvůli mně. Pořád to v nás je a stále to ještě není psychicky dobré. Když se ale něco takového stane, tak člověk vůbec nemyslí na nejhorší, ale bojuje. Neuvědomuji si tak, že by vše mohlo dopadnout jinak na rozdíl od mého okolí.

Jak moc tě celá záležitost pozměnila?
Jak se říká, že zdraví je nejdůležitější, tak jsem si to teď uvědomila. Nejde o nic jiného než o tohle. Život beru s větší lehkostí a jsem vděčná, že tady jsem. Určitě jsem posilněná a to i ve sportu. Dřív jsem se trápila, že jsem jednu akci udělala špatně a minula bránu. Teď vše vnímám víc pozitivně než negativně.

Což je na tobě vidět. Kde bereš v sobě sílu?
Když se člověk ocitne v situaci, kdy bojuje o život, tak je rád, že tady je a bojuje. Okolí celou věc vnímá víc než daný člověk.

Je za námi začátek sezony, který musel být po zranění pro tebe hodně hektický. Máš na starosti kroužky, nábory. Měl jsi na tohle víc času, když si byla zraněná?
Naopak. Práce tím dost trpěla. Nebyla jsem na to psychicky dost připravená. Sice jsem se z toho nesložila, ale byla jsem v nemocnici tři dny po zákroku. Věděla jsem, že mám emaily a rodiče volají, i když nevědí, co se stalo. Tím, že mám na starosti velkou agendu, tak jí nemohl za mě řešit někdo jiný. Týden jsem neodpovídala a pak jsem musela pracovat. Byla jsem ale mimo realitu, ve své bublině. Řešila jsem zdraví. Musím říct, že i když jsem v pohodě, tak střet s realitou je těžký. Pořád nemůžu říct, že jsem tady. Nemůžu se najednou vrátit a řešit florbal.

Jak se povedly nábory?
Určitě se povedly. Letos mám 250 dětí na kroužcích, což je o stovku víc než loni. Parádní nárůst na to, že jsem nekomunikovala na sto procent a odpověď šla ode mě pozdě, tak jsem ráda, že nám rodiče věří a věří tomu, co děláme, spoléhají se na nás a chtějí u nás být, z čehož mám radost. Pořád ale musím říct, že co se týče mě, tak nejsme stabilizovaní. Vím, že je spousta práce, stále nezvládám všechno, přesto se nábory povedly, i když jsem je musela řešit na dálku, když jsem byla v lázních v Ostravě.

Na kroužcích je 250 dětí. O jak velký nárůst se jedná?
Na stávajících školách jsme měli dvakrát tolik zájemců. V Jirnech najednou čtyřicet, to samé v Újezdě. Chtěli jsme nabrat nové školy, ale to se nám nepovedlo.

Jak se daří obsazovat kroužky lektory?
To je vždy těžké, protože se jedná většinou o vysokoškoláky, kteří se dozví rozvrh na konci září a kroužky startují v říjnu. Jedná se o stresující období, protože musím vyčkávat a následně termíny lepit. Ze začátku tam musí jezdit jiní trenéři. V listopadu už máme ale všechny kompletně obsazené.

Pyramida z hlediska mládeže je podchycena velmi dobře. Jak se daří posouvat děti z kroužků do samotného klubu a staly se řadovými členy?
Nabízíme kroužkovou přípravku, což je mezistupeň mezi kroužkem a klubem, kdy mají možnost jezdit na zápasy. Když budeme chtít, tak tam děti dostaneme. Jedná se o náročnější krok. Ne všechny rodiče tomu chtějí věnovat víc času. Věřím, že nějakým procesem a komunikací s nimi můžeme dostat děti do klubu.

Co je pro tebe při této práci nejnáročnější?
Nejistota, kdy trenér může z hodiny na hodinu napsat, že mu není dobře, rozbilo se mu auto, musel něco zařídit, tak hned vyřešit situaci a zajistit trenéra ve chvíli, kdy mají všichni domluvený program. Nejhorší bylo, když jsem byla právě v Ostravě. Snažím se celou záležitost vyřešit a nikdy jí neodpískat. V tomhle jsem hodně cílevědomá, i když je to hodně stresující.

Co tě na práci nejvíc baví?
Kolektiv v Prague Tigers a jak to děláme. Nejde nám o počet dětí, množství, ale každému se snažíme věnovat na sto procent. Najít v nich lásku nejen ke florbale, ale aby vůbec sportovaly a hýbaly se. Česká republika v tomhle trpí. Chceme, aby děti tréninky bavily, pohybovaly. Dělám vše kvůli lidem tady a i rodičům. Jsme jako rodina, i když občas na vše naříkám. Občas si totiž neodpočinu. Pořád jsem v jednom kole, jak v týdnu tak o víkendu. Když má člověk cíl, tak ho to baví.